Interbrigády

Kapitán E. V. Voska, Revue Španělsko, 1937

V občanské válce ve Španělsku v letech 1936-1939 na straně republiky bojovaly mezinárodní brigády. Spojili se v nich antifašisté z padesáti dvou zemí, mezi nimiž významné místo měli čs. dobrovolníci. Podle zprávy, kterou v Moskvě r. 1940 zřejmě vypracoval Jaroslav Hošek, přijelo do Španělska celkem 2171 československých občanů. Největší příliv dobrovolníků nastal v období listopad 1936-únor 1937, kdy jich přijelo celkem 962.

Na konci r. 1936 vytvořili první československou jednotku – četu K. Gottwalda. Počátkem r. 1937 utvořili kulometnou rotu J. Žižky, na počátku r. 1937 protiletadlovou baterii K. Gottwalda, baterii J. Májka a téhož roku na podzim prapor T. G. Masaryka. Českoslovenští občané byli nejpočetnější skupinou v baterii K. Liebknechta, v praporu Divisionario, řada Čechoslováků bojovala v jiných jednotkách i tankových, v republikánském letectvu a partyzánských oddílech. Na jaře r. 1937 z iniciativy Společnosti přátel demokratického Španělska (SPDŠ) byla vyslána do Španělska polní nemocnice J. A. Komenského (JAK), kde pracoval například MUDr. Karel Holubec, MUDr. Bedřich Kisch (bratr E. E. Kische), MUDr. O. Vaněčková, MUDr. Vlasta Veselá).

Po porážce Španělské republiky byla v únoru 1939 většina interbrigadistů internována ve Francii v táborech St. Cyprien a Argelés-sur-Mer (dep. Pyrénnées-Orient.), později byli soustředěni v táboře Gurs, odkud byli vedoucí interbrigadisté v září 1939 přesunuti do tábora Vernet  d´Ariege (O. Hromádko, F. Knézl, J. Pavel). Internovaní dobrovolníci měli napjaté vztahy jak s Československým národním výborem (ČSNV), reprezentovaným ve Francii především velvyslancem Š. Osuským, tak se členy pařížského vedení KSČ (Široký, Koehler, Šverma, Slánský). V Moskvě, odkud někteří z těchto přijeli, bylo za stalinistických represí několik interbrigadistů popraveno (např. jugoslávský generál Vladimir Čopić). Vedení KSČ na základě stanoviska Komunistické strany Francie, československým interbrigadistům útěky z táborů zakázalo. Prohlásilo, že je bude považovat za provokaci a u členů KSČ trestat vyloučením ze strany.  (KSF tehdy organizovala kampaň za hromadné propuštění všech internovaných, čímž by dosáhla určitého politického úspěchu.)

Zdravotníci ze Španělska zůstali na svobodě a za druhé světové války působili v řadě zemí. Například MUDr. Bedřich Kisch (bratr E. E. Kische) a F. Kriegel v Číně, MUDr. V. Veselá ve Francii, MUDr. M. Kališová ve Španělsku, Portugalsku, Anglii.  V r. 1939 těžcí invalidé odjeli do SSSR, kam v průběhu války přijeli další interbrigadisté (např. J. Hošek, R. Šimáček, MUDr. S. Kalná).

Za pobytu v táborech, v souvislosti se sovětsko-německým paktem, se dřívější politické i osobní spory, které smutně ovlivnily poválečné osudy interbrigadistů, vyhrotily. Organizace KSČ (O. Hromádko, M. Nekvasil, J. Pavel, A. Svoboda aj. v čele byl F. Knézl) pakt považovala za vynucený ústupek SSSR.  Po vypuknutí války vydala výzvu na podporu boje za obnovu Československa v pařížském orgánu ČSNV Česko-slovenském boji. Po známém referátu Molotova sice válku prohlásila za imperialistickou, ale československý boj za spravedlivý. Dále vyzývala ke vstupu do Československé armády. Proti tomuto vedení se vytvořila menší opozice, která přijímala jednoznačné stanovisko Kominterny. Obvinila vedení, že „upadlo do bahna oportunismu“ a nábor do Československé armády odmítla.

Na přelomu let 1939/1940 z více než šesti set interbrigadistů internovaných v Gurs čtyři sta vstoupilo do čs. armády. Zbytek tvořili invalidé – šedesát, interbrigadisté, kteří byli velením armády z politických důvodů odmítnuti, zřejmě šlo o rozhodnutí francouzských úřadů (např. J. Pavel, M. Nekvasil, O. Hromádko, celkem asi padesát lidí) a odpůrci vstupu do armády (stoupenci linie Kominterny, sudetští Němci a ti, kteří se vyhýbali armádě z nepolitických důvodů, i když to maskovali komunistickou frazeologií, celkem asi šedesát osob). Po pádu Francie bylo sto šedesát interbrigadistů evakuováno do Velké Británie, kde většina odmítla vstup do československé jednotky. Vstoupili do ní teprve po Hitlerově útoku na SSSR.

Většina interbrigadistů zůstala ve Francii, v táborech Argelés a Vernet, někteří (F. Knézl, J. Pavel, B. Škarvada, J. Winterstein) byli v r. 1941 deportováni do Dželfy v Africe, odkud po osvobození spojenci r. 1943 odjeli do Velké Británie. Několik set interbrigadistů se po útěku či propuštění z internačních táborů zúčastnilo československého odboje ve Francii (např. L. Holdoš, O. Hromádko, M. Nekvasil, O. Závodský) asi sto dvacet se vrátilo do protektorátu a na Slovensko (např. E. Blahout, L. Hoffman, J. Hušek, J. Krejčí, K. Slon-Konečný). Velká část z nich byla nacisty uvězněna, řada v odboji zahynula.

Do osvobozeného Československa se interbrigadisté vraceli se západní i východní armádou, z koncentračních táborů, často opožděně, neboť se bezprostředně po osvobození vraceli do Francie a podíleli se na poválečné repatriaci československých občanů. Po návratu založili vlastní zájmovou organizaci Sdružení československých dobrovolníků ze Španělska (tato organizace existovala již za války v Londýně). Na přelomu let 1945/1946 byl ustaven přípravný výbor ve složení:

Předseda: Josef Pavel, místopředseda: Leopold Hofman, tajemník: Miloš Nekvasil, pokladník: František Čermák, sociální referent: Helena Petránková, kulturní a propagační referent: Adolf Vodička. Členové výboru: Bedřich Biheller, Jan Frolík, František Drda, Osvald Závodský. Později představiteli sdružení byli také: Libuše Prokopová. Další: Richard Falbr, Alois Soběslavský. Interbrigadisté byli také aktivní v obnovené SPDŠ s těmito představiteli: Předseda: kpt. Emanuel V. Voska (po Voskově uvěznění od r. 1949 plk. Josef Pavel), tajemnice: L. Prokopová).  V souvislosti s represemi v 50. letech 20. století, jejichž obětí se stala většina interbrigadistů, veškerá činnost sdružení a SPDŠ v r. 1951 ustala. K pokusu o jejich obnovení došlo až v r. 1968.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *